Archiv blogu

Srdečně vás zveme na prohlídku kostela sv. Šimona a Judy, tentokrát s odborným výkladem znalců historie a stavebního vývoje této kulturní památky. Průvodci vám budou Ing. Jiří Slavík z Národního památkového ústavu, pracoviště Josefov a Mgr. Václav Horák ze Státního okresního archivu v Trutnově, kteří provádějí průzkum kostela.

Pokud se tedy chcete dozvědět něco zajímavého a prohlédnout si starobylou stavbu, která dýchá kouzlem a tajemstvím, přijďte.

Občerstvení bude připraveno, vstupné je formou dobrovolného příspěvku, který bude použit na letošní opravy krovu a stropu nad presbytářem.

V České televizi byl odvysílán dokument, který byl zčásti natočen v našem kostele a jeho okolí. Ve filmu účinkoval také Ing. Jiří Balský – ředitel územního pracoviště Národního památkového ústavu v Josefově, Ing. arch. Jan Chaloupský – projektant a statik… Všem, kteří se na vytvoření této trvalé „památky“ podíleli, srdečně děkujeme.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1185258379-cesty-viry/322298380030006/

V roce 1940 se ve Starém Rokytníku v čp. 22 narodila Erna Seidel. V roce 1945 musela spolu s celou rodinou, stejně jako převážná většina všech tehdejších obyvatel obce, svůj domov opustit. Vrátit se zpět mohla až v roce 1990. Tato cesta zpět byla těžší, než si dovedeme představit, přesto paní Erna sepsala své vzpomínky na hledání stop v místě svého dětství a podělila se o ně. Omluvte prosím můj překlad z němčiny, není dokonalý. Ale přečtěte si Ernino vyprávění, je v něm více poučení než v odborných učebnicích…

Hledání stop
Jeden zářijový den roku 1990 v bývalém Československu. Hranice jsou otevřené, jsem svobodná a na cestě zpět do mého dětství. Jdu hledat stopy v zemi, ve které jsem se v roce 1940 narodila a kterou jsem od odsunu v roce 1945 už nikdy více nespatřila. Chtěla bych vrátit a prozkoumat obrázky a zážitky, které jsou stále uložené v mé paměti. Doprovází mě moje o čtyři roky mladší sestra a její manžel.
Rozcestníky s místními názvy, které neumíme vyslovit, nás vedou stále více na východ k mému rodnému městu Trutnovu na okraji Krkonoš. Pocit napětí, jak se blížíme k cíli, střídá vzrušení a zvědavost.
A pozdě odpoledne stojíme před ní: kašna s Krakonošem na trutnovském náměstí. Zcela zřetelně slyším hlas mého otce promlouvat z dětství: „V horách žil jednou jeden starý muž, měl velmi, velmi dlouhé vousy a jmenoval se Krakonoš…“. Okolo jsou stále ta stejná podloubí a v nich ukryté malé obchůdky. Pamatuji si poklidnou nedělní náladu na tomto místě a sama sebe vidím v náručí mé maminky, jak se procházíme tím podloubím. Nevypadaly ty obchody dříve svěžeji a barevněji?
Je čas najít místo k přenocování v hotelu. Tam také potkáváme další lidi, mladé a staré, kteří stejně, jako my, jdou hledat stopy minulosti. Vidíme také zklamané obličeje a slzy v těch starých očích, jejichž opatrované milé vzpomínky na bývalou vlast byly nemilosrdně zničeny realitou, kterou viděly. Bylo by lepší, kdyby se tito lidé už na cestu zpět nikdy nevydali a uchovali si vzpomínky takové, jaké si ze svého bývalého domova odnesli do života.
Před námi je nový den. Co asi přinese? Moje útržky paměti sahají zpět až do posledních měsíců války, jsou to zážitky jedné pětileté holčičky, z pohledu dospělých bezvýznamné, které byly pohřbeny hluboko v dětské duši.
Náš bývalý domov, několik málo kilometrů vzdálený od Trutnova, je dnes naším cílem. Do kopce lesem vede pryč z města silnice plná zatáček, říkávali jsme jí „Drehe“. Jako dětem nám rodiče vyprávěli napínavý a strašidelný příběh o jezdci bez hlavy, který v těch místech slídí za temných nocí. Stará matička, která se za něj trpělivě modlila, ho nakonec prý zachránila.
A hned za lesem je vlevo od cesty kopeček. Vidím před sebou obraz. Je to z posledních dnů války nebo po ní? O desítky let později je tento obraz stále jasný a vypálený do mé paměti. Vidím tento kopec, strmě se svažující k silnici, připomínající lom. Jdu domů pěšky s maminkou. Na vrcholu kopce vidím lidi, bílá těla, nahá. Mezi tím se pohybují tmavé postavy, které na mě také působí hrozivě. Matka mě chytla pevněji za ruku, zrychlila kroky a její tvář najednou byla plná úzkosti. „Dívej se dopředu, nedívej se tam.“ Co to bylo za lidi? Byla to poprava? Moje otázky nebyly nikdy zodpovězeny. A ještě jeden uchovaný zážitek z tohoto období. Mnoho, mnoho dělníků u silnice, dokonce i dítě pozná, jak ti lidé těžce a unaveně vláčí velké kameny. Váleční zajatci, nuceně pracující? Ani na tuto otázku jsem nedostala odpověď.
Pokračujeme v cestě, už jen malý kousek po úzké silnici a budeme tam. Náš dům na začátku obce. Ještě stojí! Pořád je ještě tady! Malý, skromný, trochu jiný, ale stále stojí. Na některých místech na zdech se odlupuje omítka a je vidět ta žlutá, kterou měl náš dům v době mého dětství. A z malého výklenku pod štítem stále shlíží svatý Antonín, patron mého dědečka, který tento dům kdysi postavil. Zahrada mých dětských dnů leží přede mnou. Jak veliká mi tehdy připadala. Stojí i naše stará lípa, majestátná, vyčnívající nad vším okolo. Přemohl mě nepopsatelný pocit. Zde jsou moje kořeny, zde jsem udělala první kroky do života, milovaná a opatrovaná mými rodiči a babičkou.
Jsme z toho všeho velmi rozrušení a snažíme se uklidnit naši mysl. Tam nahoře na malém svahu ještě stojí také dům našich tehdejších sousedů. Dnes je to, co by kamenem dohodil, ale jak daleko to tehdy bylo pro mé malé dětské nožky. A teď se vrací další zážitek. Jsem na návštěvě právě u našich sousedů. Náhle vypukla panika. „Jsou tady Rusové!“ Shora od sousedovic domu se dívám dolů na vesnickou cestu, pomalu se po ní sune dlouhý temný průvod lidí. Chytají mě ženské ruce, běžíme do lesa, už dál nedokážu utíkat, klopýtám o kořeny, sousedka se na mě hněvá a pak se obraz trhá. O tomto dni nám později vypráví i naše maminka. Je u nás doma sama, stojí u plotny a vaří. Najednou je ve dveřích starý zraněný Rus. Ve smrtelném strachu mu matka podle náhlé intuice položí na stůl misku polévky. Rus se posadí, nají se a zmizí stejně beze slov, jako přišel. Přesto si snad na ten krátký okamžik rozuměli.
Ale zase zpět k dnešku. Obyvatelé našeho bývalého domu vidí velké auto s německou značkou, jsou pochopitelně podezřívaví, ale přesto nás po chvilce zvou dál, domů. V chodbě stále stojí vodní pumpa, kterou náš tatínek v roce 1943 nechal vybudovat a která i dnes dodává domu vodu. A dále je bývalá obytná světnice. Vzpomínám na vánoční svátky, slavnostní atmosféru, vůni klobás a na to, jak Ježíšek zahalený v bílém rouchu mě vedl k vánočnímu stromku. A já si uvědomila, že Ježíšek má stejné ruce, jako maminka. Dále je malý pokojík, který patřil mé babičce, to místo bylo pro mne jako malou holčičku útulným útočištěm.
Marně hledáme drobné připomínky toho, že jsme tu dříve žili. Obyvatelé tohoto domu se ale po válce často měnili. Nic po nás nezůstalo. Vezmeme si tedy pár malých větviček naší lípy a trochu hlíny s sebou na památku.
Kupodivu si už nepamatuji na vystěhování z tohoto domu. Ale vidím se v dlouhém průvodu lidí na polní cestě. Je horko, jsem unavená a moje nohy sotva stačí ostatním, ale stejně musím dál. Moje maminka tlačí kočárek, já jdu vedle ní. Kočárek je plný věcí, sestra v něm není skoro vidět. Nesu malý červený dětský kufřík, o který se musím dobře starat. Uvnitř jsou obyčejné každodenní věci jako hřeben, toaletní papír a hračky. Později zjišťuji, že mám ve dvojitém dnu kufru doklady, staré fotky a další důležité dokumenty, které jsem donesla do 10 km vzdáleného sběrného tábora a pak na svobodu, kterou jsme našli znovu v Německu.
Doba pobytu ve sběrném táboře byla pro mne jako dítě zajímavá. Spala jsem s mnoha lidmi v jedné místnosti, nahoře na palandě. Moje dvouletá sestřička, vidím to jako dnes, chytala lžičkou malá tmavá zvířátka, což se dospělým vůbec nelíbilo. A já jsem si česala vlasy řídkým hřebenem a pozorovala, jak ta malá zvířátka po něm lezou. Ale jídlo, jídlo mi nechutnalo. Odmítala jsem ho jíst. Tak jsem si brala láhev s mlékem od mé malé sestry a schovaná pod dekou jsem ji vypila. A moje sestřička jedla šedou bramborovou kaši a červenou řepu. Ovšem zdálo se, že jí to nevadí.
V té době se událo něco pro mě tehdy zcela nepochopitelného. Ze sběrného tábora se nám jednou podařilo tajně navštívit naše bývalé sousedy, kteří ještě mohli svůj statek obhospodařovat. Moje maminka doufala, že by nám mohli dát něco k jídlu. Chtěla jsem domů do našeho domu, ale nesměla jsem. Nemohla jsem to pochopit, nemohla jsem to přijmout. A potom – cizí dítě vyšlo z našeho domu a šlo na procházku s mým kočárkem pro panenky. Křičela jsem, chtěla jsem tam běžet, ale pevně mě maminka držela. Bránila jsem se, ale nadarmo. Pro malou holčičku se v tu chvíli zhroutil celý svět.
A nyní stojím opět před tímto domem a znovu se loučím. Ještě před námi je další místo, kam chceme jít. Kostelní věž vede naše kroky. Jdeme na hřbitov. Je tam brána, uzavřená silným řetězem. Na sousední faře se snažíme vysvětlit co nejsrozumitelněji, proč tady jsme. Ochotný starší pán nám otevřel hřbitovní bránu a ponechal nás tam samotné s našimi pocity a vzpomínkami. Cestičky už na hřbitově nejsou znát, plevel zcela pokryl hroby. Škrábeme mech z náhrobků a snažíme se přečíst jména. Naši prarodiče a náš malý bratříček jsou na tomto hřbitově. A najednou – dětský hrobeček se zažloutlým obrázkem na náhrobním kameni. Je na něm jméno Hermann. Až se nám zastavilo srdce. Ale datum neodpovídá. Přesto tu ale někde je, to víme jistě. Ještě jsme se rozbitými okenními tabulemi podívali dovnitř kostela. Viděli jsme jen suť a harampádí. V jednom rohu stálo zaprášené klekátko. Jistě si jednou dávno na něm naši rodiče řekli své „ano“.
Jdeme zpátky k faře, už na nás čekají. Paní pro nás prostřela stůl a dostali jsme výbornou polévku, dokonce obří porci švestkových knedlíků. A na závěr i skleničku likéru. Sice jsme se slovy příliš domluvit nedokázali, ale přesto jsme si rozuměli, jako tenkrát moje maminka a ten ruský voják. Není tomu tak dlouho, co naši předkové byli nuceni střílet jeden na druhého. A nyní tu jsou lidé, kteří spolu pokojně sedí u jednoho stolu, lidé, pro které je toto místo domovem. Starý Rokytník.

Ve dnech 27. a 28. května se v našem kostele i v jeho okolí uskutečnilo natáčení dokumentárního filmu, čehož se ujali filmaři České televize. Mezi zúčastněnými byl např. Ing. arch. Jan Chaloupský, projektant oprav kostela, dále Ing. Jiří Balský, ředitel územního pracoviště Národního památkového ústavu v Josefově, pan Andras Hoffmann jako zástupce německých rodáků ze Starého Rokyníku. V průběhu června by měl být dokument odvysílán v televizi a následně být k dispozici v iVysílání ČT. Všem mnohokrát děkujeme.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

To, že v našem kostele mohou vzniknout nádherné fotografie, už jsme v průběhu těch dvou let naší činnosti zjistili. Ovšem tvorba některých je sama o sobě nezapomenutelným zážitkem. Třeba když se do toho pustí Tomáš Havrda za pomoci Dáji Andělové – pak se k tomu ještě připletu já, nu a výsledek je kouzelný.

S velikou lítostí jsme obdrželi nařízení stavebního úřadu, v němž je mimo jiné rozhodnuto o povinnosti uzavřít kostel pro veškeré veřejné akce. Jako důvod je uvedeno riziko pádu stropu.

Stanovisko projektanta, statika a dalších říkají, že pád stropu nehrozí, že oprava je potřebná, ale není nutné kostel zcela uzavřít.

Statiky bylo navrženo jako dostačující opatření, aby vnitřní prostory podél jižní a severní zdi kostela a pod rohem, v němž se nachází boční oltář, byly v případě konání veřejné akce neobsazeny návštěvníky.

Strop nemůže spadnou z podstaty své konstrukce. Je dřevěný, zavěšený kovovými věšadly na krovu po celé ploše.

Na stropě jsou tyto vrstvy – malba, omítka, rákos, prkna, trámy.

Ano, jsou na stropě místa, kde může spadnout omítka – je to zejména roh budovy nad oltářem sv. Jana Nepomuckého, který je v nejhorším stavu, protože tam v minulosti zatékala voda.

Ano, občas se stane, že plátek malby jako peříčko spadne dolů, při úklidu tyto křehké kousky nacházím.

Ano, konce trámů jsou napadeny hnilobou, protože poškozené kraje střechy a absence okapů způsobují trvalou vlhkost.

Trámy jsou však po celé šíři zavěšené na krovu, tedy trámy nespadnou. Spadly by v případě, že by se zřítil celý krov se střechou.

Ano, v letošním roce započne oprava stropu. Projekt je zpracován a schválen. Stavební povolení je uděleno. Výběr zhotovitele této opravy je ve finální fázi. Náklady na celkovou opravu stropu jsou rozpočtem stanoveny nad 2 miliony korun. Na to bude muset navázat oprava střechy a instalace okapů a svodů.

Uděláme vše, co bude možné, aby se koncerty, přednášky, setkání a jiné akce konaly co nejdříve.

Nařízení stavebního úřadu respektujeme, ač je pro nás poškozující. Akceptujeme, že bezpečí lidí je prioritou.

Pokud budete chtít kostel navštívit, prosím, ozvěte se, vyhánět vás nebudeme, nahlédnout je možné i z míst, kde nad hlavou nemáte onen strop.

Betlém v našem kostele se dochoval pouze ve formě dřevěné scenérie chléva, budov a pozadí. Figury, které v něm bývaly, někdo ve druhé polovině 20. století ukradl. Provizorně jsem zakoupila alespoň postavičky nové, aby o vánočních svátcích betlém smutně nezel prázdnotou, ovšem tyto figurky novodobé svou velikostí a podobou příliš konstrukci betléma neodpovídaly. Přišel však milý návrh pana Tomáše Macka z Trutnova, že pro náš kostel postupně vhodné osazenstvo vytvoří. Nu, a protože vedle chléva se nachází jeskyně, zahájil svoji práci netradičně – v betlémě se usídlil drak. Tím kostel získal nového hlídače, který se stejně jako my těší na další sousedy, kteří se společně stanou pro další generace Mackovým rokytníkovským betlémem. Srdečný dík.